Fenomén jménem Akira
Akira je dílem, které změnilo svůj žánr - a to dokonce dvakrát. Právě jeho filmová verze se od čtvrtka 9.11. vrátila ke 35. výročí vydání i do kin po celém světě. Na velkém plátně se na něj právě teď hned můžete podívat i u nás, a to rovnou ve 4K. Čím byl Akira jedinečný, a kde má světoznámý anime film své kořeny?
Víc než jen cyberpunk
Ve futuristickém Neo-Tokiu v roce 2019, 31 let po tragickém fiasku končícím svržením atomové bomby na japonskou metropoli, nepanuje na ulicích Tokia jen zákon a pořádek. Kaneda je vůdcem gangu motorkářů a snaží se zachránit svého chaotického přítele, Tetsua. Ten se zapletl do nebezpečného vládního projektu - armáda i protivládní jednotky, chamtiví politici i aktivisti, ti všichni se chtějí zmocnit Tetsua, který je přímo ve střetu zájmů kvůli projektu, který změnil něco uvnitř něj. A věřte, že v téhle budoucnosti je zájem státu důležitější, než osud jednotlivce - tady poteče krev. Kaneda bude muset obětovat všechno, aby měl šanci Tetsua zachránit.
Dějově je Akira zkrátka plnohodnotným filmem z budoucnosti, kde se chrom setkává s lidským tělem, a kde naopak lidský duch je tím jediným, co dělí hrdiny od bezduché vládní mašiny. Zní to jako cyberpunk? Určitě, a nejen to. Akira je totiž dílem, které ustanovilo podžánr japonského cyberpunku a dalo mu podobu, kterou dnes známe nejen z filmů po celém světě. Nový Blade Runner, Ghost in the Shell, nebo třeba Cyberpunk 2077 - na vznik těch všech měl Akira vliv.
Cyberpunk, který jde většinou popsat jako žánr, ve kterém je zásadní kontrast společenské spodiny a vyspělých technologií, postupně vyrostl z knih Sci-Fi autorů jako jsou Philip K. Dick nebo Roger Zelazny. Jeho existenci jako samostatný žánr pak utvrdila kniha Neuromancer od Williama Gibsona, a první Blade Runner z roku 1982 ho přenesl i do říše filmu. Právě v tom stejném roce se chopil pera i Otomo Katsuhiro a stvořil dílo, které mělo změnit svět: Akiru.
Některé motivy, jako jsou třeba umělé inteligence, propojení člověka s počítačem nebo modifikace lidského těla, existovaly již předtím, mnohé z nich ale daroval Otomo světu právě skrz Akiru. V dnešním japonském cyberpunku, a to obzvlášť ve světě anime a mangy, jsou třeba mimosmyslové schopnosti (známé jako ESP) a dovednost ovládat hmotu myšlenkou klasikou, která se rozšířila právě díky manze a filmu Akira.
Dílo, které změnilo svět mangy
Otomo Katsuhiro byl před rokem 1982 úspěšným, ale ne hvězdným mangakou. Nakladatelství Kodansha po něm chtěla novou mangu, a podle původní dohody měl Akira mít jen deset kapitol a sám Otomo neočekával, že bude mít Akira takový úspěch. Protože svou první větší práci, mangu Fireball, nemohl dobře zakončit kvůli nedostatečnému rozplánování děje, chtěl se z chyb poučit - a tak Akira vznikal podle pevnější kostry, která se Otomovi pod rukama rozrostla v něco většího, když chtěl pokrýt každý aspekt příběhu tak, aby vyhovoval jeho představám.
To hlavní, čím ale Akira nebo všechna díla jeho autora vynikaly, bylo to, že se Otomo nebál vydat pryč z vyjetých kolejí, a neváhal bořit hranice toho, co bylo běžné:
- Většina mangy v jeho době buď byla určena pro děti nebo šlo o sportovní mangu, a jediná manga “pro starší” byla takzvaná gekiga manga - ta zpracovávala drsná, realistická témata. Science-fiction nebo dokonce psychické síly ve vážném zpracování byly v manze úplnou novinkou.
- Postavy v manze bývaly buď jako vystřižené, a neodpovídaly svému prostředí, nebo byly naopak vyvedeny co nejvyhraněněji, aby šokovaly - Otomo ale šel střední cestou. Děti ulice a členové gangů v Akirovi vypadají, že opravdu pochází z městského podsvětí, a není divu: inspiroval se francouzským velikánem realismu v komiksu, Moebiem.
- Nejzásadnějším krokem bylo ale propojování minulosti s příběhem. Akira se zakládá na náladě v poválečném Japonsku, které Otomo zažil - nejistý svět, ve kterém zahraniční vlivy zápasí s rozdílnými politickými směry, dříve nevídaný nesouhlas s vládou, a mladá generace, která si musí hledat vlastní místo ve světě, který je nebere v potaz. To všechno čtenáři sami zažili!
Akira tak byl úplně novým příběhem, který se dotýkal věcí, o kterých nebylo příliš běžné ani mluvit, natož aby byly zpracovávány v manze. Dalo by se i říct, že otevřel dveře kreativitě, protože zpřetrhal řetězy konvencí - dovolil si, co nikdo předtím, a setkal se s úspěchem.
Autor sám později komentoval vznik Akiry: “Akira je příběhem mého mládí přepsaným do budoucnosti. Své dvě hlavní postavy jsem nikdy neplánoval příliš do hloubky; jen jsem vyjadřoval, kým jsem byl, když jsem byl mladší. Nápady samovolně vyplynuly z mých vzpomínek na minulost.”
Silný příběh s novými, relevantními motivy, a světem, který čtenáři v manze nezažili, by sám o sobě byl úspěšný, a k tomu se navíc odkazoval na dobu, ve které vyrostla většina tehdejších čtenářů. Otomo vlil do kresby veškeré svoje umění i nadšení, a neskutečným tempem 40 stran (později ve spolupráci s dalšími asistenty dokonce 80 stran) za měsíc dosáhl, čeho jen málokdo před ním.
Časopis, v němž kapitoly vycházely, zaznamenal nárůst čtenářů během vydávání Akiry až o padesát procent, a když Akira vyšel v roce 1984 jako tankóbon (tedy samostatná manga, jak ji známe), během dvou týdnů se první knihy z šesti jen v Japonsku prodalo 300 000 výtisků. V roce 2020 dokonce byl Akira prvním titulem původního nakladatelství Kodansha, který se dočkal celé stovky vydání napříč různými jazyky.
Akira rozbíjí hranice podruhé
Šest let po začátku Akiry, v roce 1988, Otomo ještě stále psal nové kapitoly, a čtenáři před sebou měli dva dlouhé roky, než by se dočkali konce mangy. Otomovi do cesty ale vstoupilo něco, co nečekal, stejně jako masivní úspěch své mangy: nabídka filmové adaptace Akiry.
Otoma nabídka zaujala, ale stejně jako dnes i v devadesátých letech hrozilo, že nedokončená manga dostane od animačního studia ve své filmové verzi alternativní konec, který nebude odpovídat ani představám autora, ani fanoušků. Otomo měl proto na mysli jasné řešení: sám se ujme kreativního řízení produkce filmu - sám bude režisérem, a sám napíše scénář podle vlastní mangy!
Otomo nebyl naivní - s filmovou animací už měl zkušenosti. Už dříve pracoval na designu postav v anime filmu, a rok před adaptací Akiry kratší anime film dokonce i režíroval a animoval. Očekávání tak byla velká, a investice do filmu také. Na adaptaci dvou tisíc stránek, které tehdy měl Otomo za sebou, mělo padnout zhruba 700 tisíc yenů - Akira byl jedním z nejdražších filmů své doby.
A výsledek? Ten nezklamal. Japonsko očekávalo kvalitní adaptaci, ale ne revoluci v oblasti veškerého anime. Otomo nejprve nesouhlasil s tvorbou filmu před ukončením mangy, ale nakonec ho k vytvoření alternativního konce inspiroval Alejandro Jodorowski, velikán francouzského filmu a komiksu známý třeba pro své Metabarony. Teprve po namyšlení konce, který by splnil očekávání, šel zpátky skrz mangu, aby zachoval klíčové momenty, které se na něj vázaly, a vyškrtl, co se do filmu nemohlo vejít.
Akira jako manga byl pověstný svými detaily a nádhernou kresbou, a ani animace filmového Akiry za ním nezaostávala.
V anime i anime filmech je běžné, že nejprve vzniká obraz, a teprve přes ten dabéři nahrávají dialog a přidává se zvuk. Jenže Otomo měl o dialogu jasnou představu: Po storyboardingu, který rozvrhl scény, začal rovnou nahrávat dialog - a animace se přizpůsobila hlasu herců. To znamená, že když postavy mluví, pohyb jejich ústa obličeje opravdu odpovídá hlasu - tahle nesmírně náročná, ale i precizní technika totiž je vzácná i v dnešní filmové animaci, kdy s tvorbou anime filmů pomáhá daleko víc lidí a počítačové programy! V době Akiry totiž veškerá běžná animace musela být dělaná ručně na průhledné celuloidy - cely, a počítače pomáhaly jen s některými speciálními efekty.
Ty byly také zpracovány s maximálním úsilím, a pomáhaly s rozostřením pozadí, odlesky světel a zpracováním stínů. Pověstná světelná stopa za motocykly k nim také patří. V případě mnoha scén explozí a ničení dokonce byly využity počítače i k propočítání trajektorie padajících objektů, které pak byly animovány ručně. Tehdy šlo o něco naprosto nevídaného.
A samotná ruční kresba?
Futuristické Neo-Tokio bylo vyvedeno s detaily, o kterých by si tehdejší hrané filmy mohly jen nechat zdát. Protože základ kresby a storyboarding zpracovával autor mangy, vypadal film opravu, jako kdyby “jen” manga ožila. A samotná animace? Na tu bylo použito okolo 160 tisíc animačních celů, což při dvouhodinové délce filmu odpovídá zhruba 24 snímkům za sekundu. To je standard, který i dnešní anime filmy ne vždy drží po celou délku trvání filmu. Ani na hudbě se nešetřilo, podkres se opírá o tradiční japonskou hudbu s moderními prvky.
Výsledkem byl anime film, který všem ukázal, že je sále se kam posouvat, a že hranice animace existují jen do té doby, dokud se jich držíte. Stejně jako v říši mangy stvořil Otomo nový žánr, filmový Akira ukázal divákům po celém světě, že se animované filmy mohou vyrovnat kterýmkoli jiným, a mohou být určeny i pro dospělé - to byla dřív absurdní myšlenka..
Do dneška je Akira audiovizuální podívanou, která si nezadá s nejnovějšími filmy - právě proto, že animační snímky byly foceny na film jeden po druhé, a nebyly ukládány digitálně, se na Akiru můžete podívat i ve 4K. Odkazy na Akiru a odlišné pohledy na jeho motivy nebo třebai narážky na legendární animaci se ve science fiction a cyberpunku objevují dodnes. Aluze na takzvaný “Akira slide”, kde Kaneda stylově zastaví svůj ikonický stroj, naleznete ve filmech i komiksech západního světa - včetně Batmana i třeba X-Menů.
Ať už zajdete do kina na filmového Akiru, zkusíte původní manga verzi, podíváte se po něčem jiném ze světa mangy, kterou Akira změnil, nebo na něj zkusíte najít reference v klasických komiksech, bude tu s námi Otomovo dvojnásobné veledílo tak trochu navždy. Tak nashledanou v Neo-Tokiu!